Rána

Oheň ve vlasech mi už přestal stačit. Zavrtávala jsem se do peřin a hledala východiska. Celé to snažení se vybouřilo v ostříhané vlasy. Vlasy dorostou, ale ta revolta sebe samé tu bude stále. Za dva dny mi bude 22. To je hezký věk, plný překvapení. Mám ráda symboliku a dvě dvojky. Hezký čísla na typografii. Zakutala bych se opět a něco přetvořila, ale bojím se snů.

Zdály se mi podivnosti. Objímala jsem ho, ale věděla jsem, že naše láska je už pryč. Že uletěla. Ale zobrazovaly se mi staré vzpomínky, plné plzeňských a jejich tváří, jeho oči. Objímala jsem ho a oba jsme věděli, že už není čas ani nutnost se objímat. Ani jeden to nechtěl, ale kvůli přesunutí se do minulosti, kdy nám zůstaly vzpomínky, to nešlo. Trápí mě tyhle sny. Nejradši bych jej vymazala ze své paměti, stejně jako jeho. Je těžké cítit staré vzpomínky, které jsou pořád uchyceny někde v hlavě. Přes den je vytěsňuji, nepotřebuji je, ale vždy se pak připomenou ve snech. Blázním z toho.

Chtěla bych zapomenout na tyhle chvíle.

Beautiful tango

Nejkrásnější víkend, plný ohně, pečených brambor, procházení a projíždění na kole, blízkosti a sladkosti okamžiků. Miluji ho. Příští podzim budeme bydlet spolu a ta myšlenka mě neuvěřitelně blaží. Myslím jen na to. Vypěstovala jsem si k němu vztah, který jsem ještě s nikým neměla, tolik tomu všemu věřím a doufám, že to nastane. Nemyslím na nic jiného, i když mi to trochu komplikuje život a smutno prolíná dějství. Když ale, ten pocit, který mám, když ho obejmu, když doběhneme vlak a můžeme se konečně pořádně obejmout a zachumlat, když mnou proroste a je mi blízko. To je ten pocit, který jsem hledala a který mi dělá krásno po těle.

 Nevím, zda věřím v osud, ale vím, že jsme se rozhodli být osudoví. 

Večerní

Ach, léto, kde Tě jen mám?

Popsat mé prázdniny je tak těžké, všechna slova by vyzněla prázdně a tak se já ani trochu necítím.
Cítím jen lásku k milému, která není malá. Je jako obloha, všude kam dohlédneš, rozsáhlá, veliká, bez hranic. Cítím jeho blízkost stále, i když není na dohled, i když je mezi námi prudká mezera dlouhých kilometrů. Připadám si s ním tak nádherná!

Jsem na vysoké, po imatrikulaci, brzy i po nakoukávacím týdnu a poté bude vše na ostro. Tolik se těším! Všechno to nové a sladké kolem mě. Už aby!

Můj výhled z okna je k nezaplacení. Těším se o to víc na různá roční období, na hezko a klid. Těším se tolik na to všechno, co mě bude obohacovat a prohlubovat! Vím, že to přijde brzy, a o to víc je to skvělé.

Kdybyste měli cestu do Brna, ráda vás uvidím!

Ohlížecí

Taky tak prožíváte přechody mezi světlem a stínem? Přechody mezi písněmi? Rozednění a ptačí zpěvy? 

Písně mě dokáží naladit jako strunu kytary, rozezlít, ale také rozněžnit. Plakala bych pro ten skvělý začátek Elephant Gun a mnohé další, které jsou nahrané na výročním. 

Všichni jsou na barvách, ladí. Přijela jsem z tanečního kurzu scénického tance. Otevřelo mi to mysl, otevřelo to mou hybnost a kondici, ale také vzalo veškerou důstojnost a iluze o vlastní výdrži. Horton je tak těžká taneční technika, ach! Přes to všechno to bezmezně miluji a cítím se naplněně. Odjížděla jsem, projíždějíc přes kopce a lány barevných polí, bylo mi tak odevzdaně dalším dnům, které už nyní miluji! 

Upravuji staré fotografie. Toto jsou červnové, které mám ráda pro vystihnutí mé nálady. Byly to natáčecí dny v Písku, kromě portrétu mne. Chci se toho tolik dozvědět o filmu, o všech technikách a historii! 

Myšlenky

Hajám si. A je mi milo. Nastává období plné skvělostí!
Nynější dny jsou vyčkávací, plné formalit, docházení za doktory, kterým se snažím uvěřit, že mě vyléčí. Doktoři mě zdraví jak vzdálenou příbuznou, poznávají mě na chodbách a vyptávají se. Snažím se usmívat a dělat, že se nebojím bílých plášťů a možnosti, že se tam zase budu muset vrátit. Doufám a věřím.

Fotografuji jen malinko, hlavně ale na kinofilm stařičkého Sokola. Těším se na snímky, které jsou v něm uvězněné už tak předlouho! Je mi milo, mám pocit, že všechno jde tak, jak má a dává mi to smysl. Svět je teď v rovnováze. A brzy budu mít narozeniny!

Divizna

Tolik se vidím v budoucnu, že často zapomínám na přítomnost. Já nechci. Padá na mě bílá omítka v prázdných prostorech, když tiše doufám, že bouřka ustane. Mé srdce nezhořklo ani po pádu železných opon, i když se to tak zprvu zdálo. Místo očí mám dvě dlaně, s deseti chapadly. Doufám v usnutí a věřím v blízkost, která je mi nyní tak vzdálená. Čas teče jako od Dalího, ale není útěšující. Věřím budoucnu. Schovává mě do dlaní a hřeje.

Čtu Borise Viana. Pěnu dní. 

Mám ráda filmy, kdy odcházím z kina a nevím, co říct. Jen mlčím a jdu, držím milého okolo ruky, hlavu na jeho rameni a je mi sladkobolně. Filmy s sebou nesou duši, která se probouzí ve starých promítačkách. 

Dny jsou plné. Maturitu odvál vítr a vysoká škola na mě vyčkává, včetně mého vysněného oboru. Nechci víc, mám vše. Jen prosím o trochu více blízkosti. Doufám ve sladkost dnů, kterou nyní tolik potřebuji.

Je léto. I když prší. Miluji léto. Miluji vlčí máky. Miluji letní déšť a svéráznost okamžiků. Krásně se teď nosí šaty.